Vzdejme hold topolům

23. března 2010 v 19:35 | Shitgirl |  Já a můj šílený život
Jelikož začalo jaro a začalo krásně, odmítla jsem sedět doma a vyrazila do přírody, nad naší dědinou je úžasný hrad /respektive taková maličká zříceninka, ale já to tam miluju/ Poslední dobou je moje nálada vůbec jakási špatná, ve škole to tak úplně neklape a já stále víc trpím pocitem že na základce bylo všechno lepší, asi jsem na gympl nebyla připravená, nejde ani tak o známky, ale je těžký přejít že školy, kde je člověk ten "lepší", všichni ho mají rádi, má dobré známky, sympatie opačného pohlaví...a pak buch, gympl, z jedniček na trojky, kolektiv k ničemu a spousta přitažlivějších holek v okolí...prostě to psychicky tak úplně nezvládám, proto miluju tyhle útěky z reality, tam, kde se všechno teprve probouzí, tam kde cvrlikají ptáci a svítí sluníčko, tam, kde jsou všechny problémy najednou někde daleko a já mám pocit, jako by to všechno okolo patřilo mně a vidím, jak náš Alíček šťastně běhá a loví hlodavce a užívám si té chvíle kdy mám ještě pocit že všechno není tak úplně v hajzlu. Pod hradem je lavička, já mám pocit že je tam dýl než lidstvo samo, protože k tomu prostě neodmyslitelně patří a já jsem za ni ráda, protože ještě není tak teplo abych se mohla válet po hradbách a zem je vlhká a je krásný, když si člověk může sednout a jen se tak dívat a vzpomínat na starý časy, kdy bylo všechno v pohodě. Koukám do dálky, vidím Nové Mlýny, tu vodní nádrž, kde jsem před dvěma lety zažila to, co už nikdy s nikým zažít nemůžu, tři dny plný šíleností, neuvěřitelné srandy ale hlavně přátelství a lásky, ač to zní divně právě vám tady popisuju školní výlet, výlet s tou nejlepší školou pod sluncem, nejskvělejší partou a dokonalou učitelkou. Vzpomínám jak to bylo, jak jsem byla šťastná a málem brečím když si uvědomím že tohle všechno už je pryč. Původně to měl bý článek o dokonalosti stromů a o tom, že jednou koupím celej nás kraj a nechám okolo dědiny vysázet topoly, ale já jsem to ze sebe už potřebovala dostat, nejlepším kamarádkám tohle říct nemůžu, nevím proč, asi žárlí, já se jim nedivím, ale i tak mě to mrzí. Kdyby náhodou někdo vynalezl stroj času tak mi dejte vědět, protože já udělám cokoli aby se ty časy vrátily, časy pohody a přátelství, ne jak dneska, každej se jenom za něčím honí a skutek utek, kdy už ostatní pochopí, že tohle přežívání nemá cenu a že by se mělo konečně začít žít plnohodnotnej život? vím, že můžu začít sama, ale bojím se že jednou prostě nevydržím ten tlak okolí...

i když je to "jenom" pes, miluju ho, díky němu ještě jakž takž žiju

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama